Archiv

Na pomezí listnatého a smíšeného lesa. Už jsem ji tam viděl dříve a myslel jsem, že je to nějaká strmělka. Nicméně není.

Pod kaštanovníkem setým

Ďubkatec čili rezavec borový (Onnia triquetra). Na obrázku (Obr. 1) roste ze země u borového pařezu. Ještě celkem mladý, neúplně vyvinutý, velikost asi 3 cm.

Ty dvě plodnice vlevo na Obr. 1, to je bělochoroš jabloňový (Tyromyces fissilis). Těch pět plodnic v pravé části, to je outkovka hrbatá (Trametes gibbosa). Pahýl osiky ve volném porostu u rybníka.

Hrotnatka zápašná (Sarcodontia setosa) na kmínku asi již mrtvé jabloně (Obr. 1 a 2). Ne každé plodnici se poštěstí, aby byla příkladem pro mykologické atlasy. Vezměme za vděk alespoň těmito snímky, které budiž dokladem, že tam ta houba skutečně rostla. Na okraji prastarého úvozu vyježděného předky a místy zpevněného kamennou zídkou. Stanoviště je bývalou třešňovou alejí. Dnes se vtroušenými duby, vrbami, lískou, planou hrušní a jabloní a také ořešáky, které tu úspěšně klíčí. V podrostu roste bez černý, dokonce zplanělý rybíz, šípek, místy maliny i ostružina a nezbytné kopřivy. Všechny ty dřeviny, byliny a ostatní nepřehlednou buřinu ani vyjmenovat nelze. Slovy klasika: závan starých časů.

Pro veliký úspěch, ještě jednou ta samá houba: lesklokorka jehličnanová na tom samém pařezu (Obr. 1 a 2) jako v minulém příspěvku v červenci 2022. Letos tam bylo celkem 7 plodnic. Obtížně by se vešly do jednoho záběru.

Amatérský mykolog zbavil této houby titulu endemit horských jehličnatých lesů západní USA tím, že jí nalezl na jižní Moravě, a učinil tak prvonález za celou Evropu viz Amatérský mykolog objevil na Pálavě houbu, která má růst jen v Severní Americe. Link na obrázek na webu Novinky.cz

V úplně pustém lese, kde nerostlo vůbec nic, najednou skupina deseti krásných křemenáčů. U několika bříz ve smrčině. Působilo to skoro jako sci-fi.

Dnes jsem ji našel (poprvé v životě) u cyklostezky pod osikami a nějakými dalšími stromy. Přes cestu je lokalita čepičatky hlízonohé, křemenáčů a mnoha dalších hub.

Desítky plodnic na pomezí mladé bučiny a vykáceného smrkového lesa.

Poprvé jsem měl možnost tyto houby vidět i mimo mé rajóny v západních Čechách. Na dohled Milešovky (v podstatě hned vedle silnice) rostlo v mixu různých listnáčů několik skupinek plodnic.

Jedna osamělá plodnice na větvi dubu pod hrází rybníka (Obr. 1). Velikost 4-5 cm.

U nás se také objevuje ta modravá varianta. Poblíž "standardních" helmovek ředkvičkových. Tady jsou v porovnání.

Tak tohle žádná literatura neuvádí. Choroš měnlivý (Polyporus varius) o velikosti téměř 20 cm, bez třeně, bokem přirostlý. Na kmeni buku do výšky 2,5 m. Se správnou determinací musel pomoci odborník. Viz Obr. 1 a 2.

Na stejném stromu (dub letní) jako loni jen o dva měsíce později (Obr. 1 a 2). Velikost do 5 cm.

Člověka potěší, že aspoň ty houby bydlí stále ve stejném remízku. Tento choroš (Obr. 1) je na osice nízko nad zemí. Stejná lokalita jako v minulém příspěvku.

Dnes na kraji cesty ve štěrku mnoho a mnoho plodnic, které jsem si (makroskopicky) určil jako tento druh. Vždy ve smrčině ve skupinách, které měly několik desítek plodnic. Celkově jich tam bylo snad tisíc.

Musím říct, že závidím zdejší fotky. Na březnovky mám celkem štěstí, ale vždycky je to takový hustý chumel plodnic sotva čouhající ze země a nenapadá mne jak to rozumně vyfotit.

Pod břízou na předměstí. V této skupině pavučinců bude jistě více druhů, ale budiž. Jedny z prvních jarních mykorizních hub (Obr. 1 a 2).

Dnes jsem jich objevil pár na stejném místě jako před 2 lety.. ale dalo to dost hledání. Asi nebyla dost studená zima. Přitom penízovek smrkových je jak naseto.

Na kmínku bezu černého (Obr. 1 a 2).

Dnes jsem našel patrně brefeldku na větvičce u země. Lokalita Panenské Břežany. J.

Nejen lidstvo se zbláznilo, houby také. Májovka na konci listopadu (Obr. 1 a 2)!

Dermocybe rostoucí ve smrčinách, s oblibou na vlhčích až trvale zamokřených půdách. Nápadná živými barvami, nápadně (plus mínus) oranžovými lupeny. Červený seznam: VU.

Na hrázi rybníku, České Budějovice (Obr. 1 a 2).

Na dubu letním celkem nízko, asi 2 m nad zemí. Velikost 20 - 25 cm (Obr. 1).

Ve smrkovém lese na stanovišti s příměsí borovice a jedle, substrát polámaný smrkový kmínek nedaleko Lipna (Obr. 1).

Stálý host našich stránek, lesklokorka jehličnanová (Ganoderma carnosum), (Obr. 1 a 2). Na starším mohutném pařezu (Obr. 3) douglasky tisolisté (Pseudotsuga menziesii) uprostřed sídliště malého městečka v JZ Čechách.

Okolo Kladna už začínají

V rostlinném opadu podél vedlejší silnice v zalesněné krajině, 670 m n.m. (Obr. 1 a 2).

Tento choroš sem dávám opravdu jen pro zajímavost. Jedná se o ostropórku rozlitou (Oxyporus obducens). Vyskytuje se řídce na padlých listnáčích, v prvé řadě na topolech jak tomu bylo i v tomto případě. Rozlitá (resupinátní) plodnice na Obr. 1 má délku téměř 150 cm. Původní tip z terénu, ostropórka topolová (O. populinus), byl opraven odborníkem na slovo vzatým (doc. J. Vlasák) a správná determinace posléze potvrzena sekvenací nukleotidů DNK. Houba se na lokalitě vyskytuje na více místech, vesměs na padlých kmenech topolů ležících na zemi nebo zakleslých těsně nad povrchem. Byla tam již v listopadu. Teprve v únoru se podařilo pořídit její snímky (Obr. 1 - 4).

Rozšířené psaní a povídání by asi bylo jen nošením dříví do lesa. Má-li laskavý čtenář zájem a přeje si rozšířit svoje obzory, nechť vyhledá učenou literaturu. Nebo, což se stalo standardem posledních desetiletí, sáhne po gúglu.

Drobná helmovka (klobouk do 10 mm) rostoucí na kůře živých i mrtvých listnatých stromů (obzvlášť na vrbách), často v mechu. Roste vzácně, především v pozdních podzimních měsících.

Alespoň 100 plodnic v několika skupinách rostoucích v městském intravilánu. Javor, bříza, smrk. Leg. et det. J. Chalupský.

Na staré dubové větvi na zemi (Obr. 1).

Jedna plodnice ohňovce statného (Phellinus robustus) na dubu letním (Obr. 1). Pro zajímavost. To všechno bílé, ta "plíseň" pod plodnicí, na kůře stromu a v pavučině, to jsou výtrusy.

Po pár letech jsem ho opět objevil. Zdá se, že v letech kdy roste dost klouzku kravského, je jeho výskyt prakticky jistota.

Saprotrofní askomycet rostoucí na rašeliništích od vrchovišť po slatiniště, od nižších poloh do hor. Většinou roste v mokrém rašeliníku, ale nevadí mu asi ani ploník a jiné druhy vlhkomilných mechů. Ze substrátu může vystupovat pouze vrchol plodnice se zeleným theciem. Zdá se, že na příhodných stanovištích může růst o začátku léta do zámrazu. Červený seznam: CR. Druh navržený k ochraně. Aktuálně roste, takže je vhodná doba pro hledání nových lokalit. Třeba nějakou najdete (a ne jako já, který jsem se nechal dovést k ploše a jen jsem si našel skupinku k focení).

Pro srovnání ještě vzrostlé plodnice, které na výšku přesahovaly borůvčí a které vlivem suchého větru šupinovitě rozpraskávaly. Stejné polesí jako v předchozím příspěvku, jen jiná partie. V okolí začínající Hydnellum scrobiculatum, usychající Lactarius trivialis a spousty šiškovců.

Autoři o knize:
Vážení, v současné době připravujeme ve spolupráci s Muzeem Vysočiny Jihlava vydání odborné přírodovědné publikace o dřevokazných houbách známých pod jménem choroše. Kniha by měla vyjít v závěru roku 2021. Bude však vydána pouze v omezeném nákladu, a proto prosíme o Vaše předběžné nezávazné vyjádření uvedené v záhlaví této zprávy. Předpokládaná prodejní cena za jeden výtisk je 1.482 Kč včetně DPH.

Choroše Evropy ve sbírkách Muzea Vysočiny Jihlava
(Poroid fungi (Polyporales s. l.) of Europe in the collections of Muzeum Vysočiny Jihlava)
Autoři: Petr Vampola a Eva Charvátová
Vydavatel: Muzeum Vysočiny Jihlava, p.o., předpoklad prosinec 2021
(formát A4, pevná šitá vazba V8, 650 stran křídového papíru, 506 barevných fotografií)

Za autory:
Petr Vampola
Smrčná 109, 588 01 Smrčná u Jihlavy

Menší až středně velký ryzec rostoucí v mykorhize se smrky a borovicemi, především na vlhčích stanovištích: břehy potoků, rašelinné a podmáčené smrčiny, kolem louží na lesních cestách, v bývalých pískovnách... Za dlouhodobě vlhkého počasí se ale může objevit leckde.

Klobouk matný, šedohnědý s nafialovělým nebo namodralým odstínem (po oschnutí mizí), většinou s hrbolkem. Lupeny naokrovělé, třeň s pleťově naoranžovělý (po oschnutí spíš bělavý nebo bledě šedohnědý). Většinou voní sladce po kokosu, ale v průměru méně výrazně než Lactarius glyciosmus - ryzec vonný (ten bývá méně statný, světlejší a roste pod břízami).

Podrobný popis kuřátek rýhovaných naleznete v článku Oldřicha Jindřicha Ramaria testaceoflava - kuřátka rýhovaná, několik poznámek k novému druhu pro mykobiotu České republiky, Mykologické listy, Praha, no 137, str.43-47, 2017. Článek je zde.

Na kořenových nábězích vzrostlé jedle.

Vzácnější až roztroušeně se vyskytující pavučinec rostoucí v podmáčených smrčinách, případně i v podhorských smrčinách, pokud je půda dlouhodobě zásobena větším množstvím vláhy. Nápadný žlutými, žlutorezavými a v mládí až žlutooranžovými tóny a poměrně sytě žlutými lupeny. Na podobných stanovištích roste i pavučinec skvělý / výjimečný (Cortinarius rubellus), který má méně žlutých tónů, tmavší lupeny, zahrocenější vrchol klobouku. Červený seznam: VU. Určení potvrdil M. Beran.

Jediné místo na severním svahu u potoka. V okolí jen staré ryzce smrkové a voskovky kuželovité.

Dnes v borovo-smrkovém lese v okolí Kladna. Lokalitu sleduju už asi 15 let. Roste pravidelně kromě několika nejsušších sezón. Růst je sladěný s růstem klouzku sličného, který se letos poprvé ve větším objevil minulý víkend a stejně tak se objevil klouzek bílý.

Na lokalitě v pražských Dejvicích jsem jí zatím nezahlédl (obvykle tam nevydrží dlouho), ale neprofláknutý pražský Braník letos vydal minimálně dvě plodnice.

Vlhčí, podmáčená smrčina s bukem. Několik plodnic. Starší i mladší.

Dnes ve smrčině v okolí Kladna.

Mladý bor u zaniklé lesní pískovny. Nejdřív jsem podle barvy klobouku myslel, že to bude křemenáč borový.

Skupina starších borovic s mladšími smrky a buky v okolí. V mechu a borůvčí. Nejspíš zaschly, už před dvěma dny bylo na lokalitě dost sucho.

Teplá dubina, sub Quercus rubra. Hojný druh. Charakteristický vůní po maggi (cikorka) a fialově-purpurovými tóny na celé plodnici. Mléko bílé, vločkatě vodnaté, mírné, po chvíli svíravé, tupé. Nejedlý.

Letos se Vittadinii opět v parku po suchých letech objevila v plné kráse. A i když hned po prvním výskytu posekali trávník i s muchomůrkami, po několika dnech tam vyrostly nové.

Roztroušeně se vyskytující Telamonia rostoucí ve vlhkých či mokrých meších (často v rašeliníku) pod jehličnany. Nápadná (alespoň v mládí) světle žíhaným třeněm a světlým ostřím lupenů (od cheilocystid). Zajímavé na něm je, že roste od pozdního jara (byť i v létě a na podzim), takže je jedním z mála pavučinců, které lze najít v jehličnatých lesích už na přelomu května a června.

Jeden hezký plaváček z jižních Čech, který se i přes chladné jaro nebál vyrůst.

Po dlouhé době jsem objevil lokalitu, kde jich bylo neskutečné množství. Napočítal jsem jich 120 a pak už jsem toho nechal.

Po delší době jeden fešák z českého středohoří

Letos rostou, kam vlezu. Nalezeno v jedlině na Českokrumlovsku s J. Jandou.

Bílý chlupatý milimetrový askomycet rostoucí v bohatých skupinách na dřevu dubů a buků. Výtrusy zhruba 7 x 1,5 mí, hladké. Chlupy krom terminálních článků drsné (je potřeba se dobře dívat a proostřovat).
Lachnum virgineum má výtrusy trochu širší (2 mí) a chloupky po celé délce inkrustované. Lachnum crystallinum (=Dasyscyphella crystallina) má mezi chlupy krystaly a výrazně větší spóry. Druhy rodu Hyaloscypha jsou obvykle menší, mají větší (hlavně výrazně širší) spóry s tukovými kapkami.

Smíšený les, jedle, buk, smrk, ptačí třešeň. Moc často ji nepotkávám.

Jsem rád, že jsem je dnes zase viděl.

Pařezník rostoucí na jedlových větvích. Narůžovělé až fialovohnědé odstíny. S ohledem na substrát a zbarvení asi nezaměnitelný. Růst nejspíš může po celou sezónu, pokud je vlhko. Nejčastěji se objevuje na jaře a na podzim, preferuje přirozenější suťové lesy s jedlí. Červený seznam: CR.

Na smrkovém pařezu, asi 15 km severně od Českých Budějovic (Obr. 1 a 2).

Ahoj
Po několika letech vydala lokalita ohnivců jurských konečně zase více plodnic. Sice jsme nenašli žlutou formu, ale jinak se letošní "úroda" blíží dřívějšímu standartu, tak doufejme že to letos snad bude platit i u ostatních jarních druhů.

Letos jsem je k mé radosti ve smrčině opět po několika letech objevil. Asi opravdu potřebují k růstu nějaké specifické podmínky.

Žlutý až žlutavý askomycet rostoucí na vlhčí půdě mezi mechy ve smrkovém opadu. Vzácnější houba, ale letos se jí asi dařilo. Leg. et det. Zuzka Sochorová.

Dnes jsem si vyfotil mecháčky lopatkovité na mechu, který roste mezi panely na perónu jedné vlakové zastávky.

A letos přesně na den jsem tam první plodnici objevil také.

Dnes několik plodnic na pařezu (snad smrku). Tato byla největší.

Nápadně růžová velká hvězdovka, okolo 8 cm (Obr. 1). Nad příkopem podél cesty v kulturním smrkovém lese. Asi 20 km západně od Českých Budějovic, 600 m n.m.

Rostou i v listopadu (Obr. 1 a 2). Bukový les asi 20 km západně od Českých Budějovic, 670 m n.m.

Lokalitu jsem považoval za vyhynulou. Každý rok tam dvakrát třikrát na podzim zajdu a roky nic. Letos ano! Jsou tam pořád. Letmým pohledem desítky plodnic.

= Hygrophorus pudorinus s. auct. Masitá krémově oranžová šťavnatka rostoucí na alkalickém podloží pod jedlemi. Podobně zbarvené jsou Hygrophorus nemoreus rostoucí pod duby a Hygrophorus poetarum rostoucí pod buky. Červený seznam: EN.

V rámci šedočerných čirůvek patří spíše k větším druhům, často (ale ne vždy) má zesílenou bázi třeně. Kontrast tmavých šupinek na světlejším podkladu by měl být v průměru větší než u podobné Tricholoma filamentosum. Roste na bazičtějších podkladech pod jedlemi, buky, ale asi i smrky. V Červeném seznamu je uvedena jako kriticky ohrožený druh.

Jeden z čistě smrkového lesa (Obr. 1). Proto snad smrkový. 700 m n.m.

Okraj lesa, kořenové náběhy borového pařezu. Velikost plodnice asi 7 - 8 cm (Obr. 1).

kržatka rohonohá = kořenatka rohonohá

Druhá nejmenší ze šesti druhů Phaeocollybií, které u nást rostou. Průměr klobouku má obvykle do 15 milimetrů, často menší. Klobouk je plus mínus kuželovitý, zbarvený v krémových naoranžovělých až nažloutlých odstínech. Plodnice jsou cítit moučně, okurkově až štěničně.

Podobné mohou být Phaeocollybia jennyae, která má klobouk spíš než kuželovitý polokulovitý se špičatým hrbolkem, výraznější červené až cihlové zbarvení, spodní část třeně temně červeně zbarvenou a cítit je nasládle ředkvově. Ještě podobnější je Phaeocollybia christinae, která má podobné zbarvení (v průměru o něco sytější a bez žlutavých odstínů), rovněž kuželovitý klobouk, ale je větší a voní marcipánově, hořkomandlově.

Roste ve smrčinách bohatých na citlivější mykorhizní druhy (lošákovité, čirůvky, kuřátka aj.), zpravidla v doprovodu dalších druhů Phaeocollybií, z nichž patří k nejvzácnějším. Červený seznam: CR.

V návaznosti na téma Hydnellum scrobiculatum - Lošákovec ďubkatý přidávám ještě poslední druh z trojice Hydnellum scrobiculatum - concrescens - cumulatum.

Většina známých lokalit pochází z kyselých oligotrofních smrčin (často je ale uváděna přítomnost borovice). Houba má tendenci - za optimálních růstových podmínek - tvořit plodnice s velkým množstvím narostlých kloboučků, jejichž dužnina je většinou tenčí oproti dužnině Hydnellum scrobiculatum. Oproti němu je také tento druh mnohem vzácnější.

Všechny snímky pocházejí ze stejné lokality.

První plodnice (či spíše srostlice) je mladá a svým povrchem docela dobře imituje Hydnellum scrobiculatum. Jsou ale vidět už náznaky narůstajících kloboučků.

Druhá srostlice je rovněž mladá, ale tenké nálevkovité zónované plodnice připomínají spíš Hydnellum concrescens.

Třetí plodnice je ideální stav, má narostlou řadu kloboučků, které jsou dobrým makroskopickým znakem. Řekl bych, že Hydnellum scrobiculatum ani Hydnellum concrescens takový karafiát vytvořit neumí.

Čtvrtá plodnice je podobný případ, ale o něco starší.

Troufám si říct, že Hydnellum cumulatum alespoň u mladých neoschlých plodnic vykazuje krémově narůžovělý až krémově naoranžovělý odstín, který u Hydnellum scrobiculatum a concrescens nebývá tak často přítomný. Mikroskopicky má Hydnellum cumulatum z této trojice nejmenší spóry s nejdrobnějšími bradavkami.

Mykorhizní kuřátka tvořící plodnice s (alespoň v mládí) sytě žluto-oranžovými odstíny. Tvoří mykorhizu z buky, rostou na alkalických půdách. Mnohé nálezy dříve uváděné pod tímto jménem patří k jiným druhům. Podle Petersen/Borgsjö 1999 spory 10-13 x 4-6 mí a hyfy bez přezek. Živě zbarvené plodnice mají v mládí také kuřátka horská (Ramaria largentii) rostoucí obvykle pod smrky (s oblibou ale také na nepříliš kyselých půdách).

Na náspu lesní cesty, smrčina s několika borovicemi. V náspu je i vápencový štěrk, takže je zvláštní, že na něm tato houba roste - z ostatních lokalit ji znám jen na kyselém podloží.

[url]Na lesní cestě téměř na holé skále, smrková tyčovina s borovicí. Na více místech v lese byly plodnice Coltricia perennis, tyto jen na jediném.[/url]

Dříve patřila mezi choroše (Polyporales). Jak je tomu dnes, po sekvenační smršti, která řádí světem hub, nevím. U země na kmenu střemchy. Od paty do výšky asi 60 cm (Obr. 1). Klobouky (Obr. 2) mohou připomínat druhy rodu ostnateček (Steccherinum). Hymenofor je v mládí pěkně zachovalý, později se svisle trhá a rozpadá (Obr. 3). Tomuto typu se říká irpikoidní nebo hydnoidní. Nález: České Budějovice, sídliště Vltava.

Tak jsem se po pár letech dočkal. Letos opět rostou. První polovina června je jejich čas. Lipový hájek, v opadu listí, z jílovité půdy.

Houby rostou po obvodu elipsy. Hlavní osa zleva doprava 240 cm, vedlejší svislá 220 cm. Trávník na sídlišti Vltava v Českých Budějovicích. Na jedné straně oblíbené místo venčení psů. Na druhé zase neoblíbené pro množství záludných exkrementů.

Tak běžná holubinka na jaře, že zde ani nemá samostatné téma. Tato je z hráze malého rybníku na Vodňansku. Byla poměrně velká, výška asi 15 cm.

Drobný askomycet s bohatě vyvinutým subikulem a bledě žlutými až bělavými apotecii. Roste na dřevu dubů a jiných listnáčů. Leg et. det. Aleš Jirsa. Jsou velmi drobné, osobně bych si jich nevšiml, ani kdybych na ně koukal (část viditelná na přiloženém snímku měla na šířku asi 8 milimetrů).

Další nález. Zhruba stejná lokalita. Opět na zemi na ulomených a spadlých dubových větvích (Obr. 1 a 2).

Velmi běžná houba na slabších větvích a větvičkách listnáčů, hlavně dubu. Nejprve roste pod kůrou na polomrtvých později mrtvých větvích v koruně. Když větve spadnou, pokračuje na zemi. Slabá kůra postupně popraská, stočí se do stran a objeví se houba. Barva plochých plodnic je v různých odstínech špinavě žluté, místy do oranžova, a hnědé. Za vlhka bývají fialovo-šedé. Je dobré, dát nasbírané úlomky do igelitového pytlíku, navlhčit a počkat jeden dva dny. Plodnice nabobtnají, zbarví se do šeda a dají se lépa studovat, třeba mikroskopem. Viz připojené Obr. 1 - 4.

Bledě žlutá kyjanka rostoucí na chudém podloží (písky a jiné kyselé horniny s vysokým obsahem křemene), především na místech, kde prakticky chybí humus a roste vřes. Někteří autoři uvádějí, že tvoří mykorhizu s vřesem. Fruktifikuje v pozdním podzimu, nejvíce v listopadu. Červený seznam: DD.

Jedna fotka už je tady: http://www.damyko.info/ForumA/viewtopic.php?t=9

Středně velká čirůvka rostoucí pod borovicemi. Klobouk s hladkým povrchem, vláknitou kresbou a barvami v přechodem od odstínů zelenoolivové po okrovobéžové. Lupeny bělavé. Třeň bělavý (nebo jen lehce nadechlý), bez barevně odlišených šupin.

Ve starší literatuře (v pojetí některých autorů) byla uváděna pod jménem čirůvka pětidílná (Tricholoma quinquepartitum).

Z dalších podobně zbarvených čirůvek u nás rostou:
- čirůvka odlišná (Tricholoma sejunctum) - roste pod duby na teplých stanovištích s nepříliš kyselou půdou
- čirůvka olivově hnědá (Tricholoma viridilutescens) - roste patrně v mykorhize se smrkem (a jedlí), liší se výrazně tmavým (černozeleným) středem klobouku a spíše olivovými tóny (než teplými odstíny okrovozelené) (ČS: EN)
- čirůvka sálající (Tricholoma aestuans) - barevné předchody žlutozelené po teplou okrovou, má zbarvený i třeň (světleji než klobouk) a dužnina má po chvíli palčivou chuť
- čirůvka peřestá (Tricholoma fucatum) - roste spíše pod smrky, má matný klobouk, zbarvený a šupinkatý třeň (ČS: EN)
- čirůvka Joachimova (Tricholoma joachimii) - má zbarvený a šupinkatý třeň (ČS: CR)
- čirůvka zelánka (Tricholoma equestre) - živější zbarvení, žluté lupeny a třeň

Poměrně vzácný druh rostoucí především v oligotrofních borech (podle některých autorů i pod jedlemi). V jižních Čechách docela vzácná, ale proslýchá se, že na Vysočině by se snad dala sbírat na koše Smile

Středně statná šťavnatka se žlutavými tóny na klobouku. Nápadná slizovým prstenem, který je při zasychání méně patrný. Mykorhizní symbiont borovice rostoucí na alkalických půdách, s oblibou na hadcích. Osobně se domnívám, že jde o nitrofobní druh, který je citlivý na eutrofizaci stanovišť a vůbec jakoukoli vrstvu surového humusu. Proto preferuje spíše hadce než vápence, na kterých mají tendenci vznikat humóznější půdy.

Houba na snímku pochází z vápencové skály kryté mladým borem, kde prakticky chybí humus. Rostla společně s Tricholoma batschii a Phellodon niger.

Šťavnatka slizoprstenná je uvedena v Červeném seznamu jako CR. Na (v Červeném seznamu uvedené) lokalitě PR Miletínky, co vím, nebyla od nálezů F. Tondla z přelomu 80. a 90. let ověřena přes četné návštěvy profesionálních i amatérských mykologů. Nové lokality pro ČR publikovali v Mykologických listech 137 (2017) M. Kříž a J. Kneifl.

st 24. října 2018 11:22 no-X: Třeba někdo přidá fotku plodnic vyrostlých za vlhka pro srovnání.

Tak tady jsou...

Na okraji města ve volném stromovém porostu dubů, osik, vrb, aj.

Menší až středně velká čirůvka nápadná špinavě žlutými, hořčičnými až okrovými odstíny na klobouku (který je náchylný k rozpraskávání) v kombinaci s petrželovo-pastiňákovo-celerovou vůní u čerstvých plodnic. Mívá šupinkatý třeň. Pokud je zapuštěný ve vlhkém substrátu, zůstává bílý, pokud osychá, mohou se šupinky zbarvovat podobně jako klobouk.

Roste v oligotrofních borech nebo smrčinách. Spíše v oblastech nezasažených imisemi. Červený seznam: EN.

Nalezeno s J. Jandou v mladším oligotrofním boru na Třeboňsku

Z oligotrofního písčitého boru na Třeboňsku. Průměr třeně zhruba 6 cm, nalezeno s J. Jandou.

Druh typický pro oligotrofní bory (roste jak v písčitých, tak reliktních a jim podobných borech), obvykle v doprovodu brusinky, vřesu nebo lišejníků. V mládí má (alespoň na obvodu klobouku) modrofialové odstíny, které postupně mizí a překrývají je rezavohnědé tóny. Za suššího počasí spíše světle kožové, za vlhkého tmavší hnědé. To se mohou na klobouku objevovat i tmavší vodnaté skvrny. Třeň je v mládí kryt výrazným bělavým vélem. Nejde o jediný podobný druh rostoucí v borech, ale je pro ně asi nejtypičtější.

Nalezeno s J. Jandou na Třeboňsku (byl na více lokalitách).

Pokud má podmínky, může vytvářet plodnice s průměrem kolem 15 cm, i větší.

Stará lokalita na Šumavě, první snímek pochází ze vzrostlého smrko-jedlového lesa s mechem a borůvčím, druhý z mladší smrčiny s opadem.

Miniaturní houba (několik mm) rostoucí na spadlých větvích listnáčů. Narážím na ni opakovaně v okolí Kladna (ale je to spíše náhoda, protože je opravdu drobná). Určili mi ji takto v Mykologické poradně na fb a zdá se, že znaky souhlasí.

Nová lokalita v Českovelenické pánvi, oligotrofní bor s lišejníky, vřesem a brusnicemi, břeh úvozové cesty.

Nová lokalita v Českovelenické pánvi, oligotrofní bor s lišejníky, vřesem a brusnicemi.

Nová lokalita v Českovelenické pánvi, oligotrofní bor s lišejníky, vřesem a brusnicemi, vlhčí místo s rašeliníkem v okolí. Desítky plodnic.

Obvykle trsnatá saprotrofní čirůvka rostoucí v parcích, trávnících a zřejmě i v listnatých lesích. Plodnice na snímku rostly v parku na (nazvěme to) štěpkou mulčovaném záhonu. Rostly až do přechodu trávníku s mulčem, v čisté trávě už ne.
V diskuzích se často uvádí, že je tento druh možná totožný s Rugosomyces carneus. Nepodařilo se mi najít, kde a na základě čeho byla tato informace původně publikovaná. Pokud byste k tomu měli nějaké podrobnosti, docela by mě to zajímalo. Houba na snímku mi přišla mnohem pevnější, statnější a odlišné konstituce než klasická R. carneus (která ovšem taky umí růst v trsech). Červený seznam: DD.

Jedna do zásoby z jižních Čech. Na padlém zakleslém smrku (Obr.1).

Roztroušeně se vyskytující holubinka s palčivou chutí. Rostla na pro ni typickém stanovišti, mechatá smrčina. Již jsem ji na tomto místě nalezl asi před 2 lety. Letos se objevila znovu. Za určení děkuji Mirku Beranovi.

Vidím, že ji tady 5 let nikdo nevložil. Znám ji ze dvou míst. Obě dvě lokality jsou spíše v borovém lese s minimální přítomností listnáčů.

Z dalšího parku, kde rostla téměř u chodníku v narušeném trávníku pod borovicí lesní. Má ráda teplo, nevadí jí sucho, evidentně nepotřebuje ani ten mulč, takže očekávám, že bude k vidění čím dál častěji.

Na zbytcích kobylince na kraji lesa u asfaltky.

Napadá a zabíjí mouchy a jiný blanokřídlý hmyz. Našli jsme dvě nedaleko od sebe, jedna porůstala mouchu přichycenou na šišce v potoce, druhá mouchu na klacku v potoce.

Asi je to oteplováním, letos se ukázaly na nových lokalitách. Objevily se i u nás, kde bych je nikdy nečekal. Na stanovišti jsme během chvilky na patnácti metrech čtverečních našli tucet plodnic. Byl to neskutečný zážitek.

Tři plodnice jsme našli na padlém kmeni buku v přírodní rezervaci na Tachovsku.

Nalezen překvapivě na Strakonicku na větvi listnáče.

Podařilo se mi jí najít na staré větvi listnáče na břehu rybníka. Za mikroskopické určení děkuji Adamovi Polhorskému ze Slovenska.

Na svislém okraji cesty ve smrkovo-borovém lese. Velmi mladá plodnice, proto je relativně tmavá - starší už byly světlejší, bohužel se je nepodařilo pořádně vyfotit.

Tak letos jim to trvalo poněkud déle než vyrostly první plodnice.

Letos se daly najít hezčí plodnice. Opět kolem keříků Salix purpurea na vápenci, několik desítek plodnic.

Po roce opět na stejném místě. Poznamenané suchem, sousední plodnice byla úplně sušená. Okraj zpevněné cesty v borovo-smrkovém lese.

Na smrkovém pařízku ve vzrostlé smrčině s osikou. Také zajímavý substrát. Na smrkovém jehličí okolo zřejmě Lophodermium piceae.

Asi jediná houba, která stávající extrémní počasí bez újmy zvládá.

Po roce zase v Jižních Čechách. Jinde je nenacházím. A ani tady to nebyla žádná záplava, jen pár.

Dneska jich bylo v lese docela dost. Ale spíše teprve začínají.

Taky oživená vodou. Drobná borová větvička z koruny stromu padlé borovice lesní.

Dvě přemrzlé skupinky plodnic jsem našel s kolegou na koncových suchých větvičkách vrby na břehu přehradní nádrže. Za mikroskopování musím poděkovat Viktorii Halasů. Nedaleko našeho nálezu našel o měsíc dříve překrásné plodnice pan Janda na lipové větvičce. Bohužel z důvodu zdržení na poště již nebylo možné prokázat totožnost mikroskopováním.

Na vrbovém pařezu (Obr.1). A jedna staršího data na kmenu padlého listnáče po silném dešti (Obr.2).

Několik let jsem marně hledal v mém okolí palečku zimní. 9.11.2017 se mi podařilo najít na jedné lokalitě místo s deseti plodničkami, vzal jsem dvě položky, abych se pochlubil klubovým kolegům Chalupskému a no-X (známým ze zdejší domovské stránky Smile

). A kolegové určili můj nález nikoli jako palečku zimní, ale Tulostoma winterhoffii. Následně (28.1.2018) jsem našel další místo na stejné lokalitě s pěti plodničkami. Letos (7.12.2018) zatím na stejné lokalitě 3 místa s celkem více než 50 plodnicemi. Habitat: zarůstající paseka (cca 10 let stará) v borovém lese - mladé borovičky + břízy.

Zajímavé je, že plodničky rostou vždycky na narušených místech, na holé tmavé zemi. V jejich těsné blízkosti vždycky roste i Arrhenia retiruga (mecháček síťnatý) - to jsou ty bílé tečky, ta se na téhle lokalitě vyskytuje poměrně často.

Vypadá takhle (Obr.1). Na slabém mrtvém buku v údolí Vltavy 20 km severně od Českých Budějovic.

Statná velmi masitá čirůvka se silným třeněm, jehož průměr může dosahovat až 30-50 milimetrů. Na třeni může být u mladých plodnic náznak prstenu, který obvykle stářím mizí. Dužnina čerstvých plodnic na otlacích nebo na řezu růžoví podobně jako masák, ale trochu víc do lososově-cihlova.

Roste v oligotrofních borech, tedy v borech s velmi chudou půdou (propustné písky, případně vyvřeliny nebo metamorfity s vysokým podílem křemene jako granulit, pararula, migmatit, kvarcit), pro které jsou typické brusinka, vřes a lišejníky. Většinou ve starých vzrostlých lesích. Takové v posledních letech rapidně ubývají.

Celkovými rozměry se jí mohou blížit čirůvka větší (Tricholoma matsutake) a čirůvka límcová (Tricholoma focale), které ale mají odlišné zbarvení, výrazný prsten, v poměru ke klobouku štíhlejší třeň a obvykle bývají i drobnější. Čirůvka hořká (Tricholoma acerbum), která může taky dosahovat větších rozměrů, roste pod duby.

V Červeném seznamu 2006 je uvedena jako CR, kriticky ohrožený druh. Pokud to vezmu podle situace v jižních Čechách, tak je mi odtud známo 14 lokalit (nejstarší z poloviny 20. století). Za posledních 15 let už byla nalezena jen na 4 známých a jedné nové lokalitě. Většina ostatních lokalit byla zničena těžbou dřeva nebo eutrofizací.

Protože jde o velkou nápadnou houbu, která je známá z širokého rozpětí nadmořské výšky, která má poměrně dlouhou dobu fruktifikace (obvykle září až říjen, při vhodném počasí i v srpnu a listopadu) a jejíž plodnice mohou na stanovišti vytrvat do zámrazu, nebude přehlíženým druhem.

Našel jsem jí dnes v podmáčené potoční nivě na ležícím kmeni olše.

Jen pro zajímavost. Pevník kaštanový (Porostereum spadiceum), Obr. 1 a 2. Nalezen na zemi na mrtvých větvích spadlých z koruny nemocného dubu letního. Houba určena v poradně muzea v Č. Budějovicích. Na stejném substrátu byly ještě větvovka (Vuilleminia sp.), pórnovitka (Schizopora sp.) a staré plodnice hlívy hnízdovité (Phyllotopsis nidulans).

Je podzim. Jdete pěšky krajinou, rudá koule září v dálce na mezi: brslen (Obr.1). Pět keřů se pohromadě tísní. Na všech rostou choroše (Obr.2 a 3).

V průměru statnější čirůvka rostoucí v oligotrofních borech. K poměrně stabilním znakům patří rezavé zbarvení přítomné alespoň na spodní části třeně, docela výrazný prsten se střapatými okraji a růst v borech. Červený seznam: CR (kriticky ohrožený druh).
Herink v roce 1965 doporučil namísto českého jména čirůvka límcovitá (=připomínající límec) používat jméno čirůvka límcová (=s límcem). Také upozornil, že nejstarší publikované české jméno (Bezděk) je náramkovitka ryšavá.
Asi nejpodobnější je čirůvka větší (Tricholoma matsutake syn. Tricholoma nauseosum), která má rovněž prsten a podobnou ekologii, ale liší se šupinovitě rozpraskaným / žíhaným kloboukem. Červený seznam: CR.

Z dalších větších plus mínus hnědých čirůvek, které lze najít v borech např.:
- čirůvka obrovská (Tricholoma colossus) - masivní houba, prsten nanejvýš naznačený, spíš pseudoanulární zóna (ČS: CR)
- čirůvka prstenitá (Tricholoma batschii syn. Tricholoma fracticum) - spíše pseudoanulární zóna, na vápencích (ČS: DD)
- čirůvka masitá (Tricholoma pessundatum) - bez prstenu, vodnatá oka po obvodu klobouku, může se objevit i pod smrkem nebo jedlí
- čirůvka pochybná (Tricholoma stans) - bez prstenu, v průměru relativně vyšší třeň vůči průměru klobouku, často mírně vroubkovaný okraj klobouku (ČS: DD)
- čirůvka bělohnědá (Tricholoma albobrunneum) - z výše uvedených je v průměru nejmenší, postrádá prsten, převládá kombinace hnědé a bílé barvy (ČS: DD)
- čirůvka celerová (Tricholoma apium) - drobnější, spíše okrová, s vůní po kořenové zelenině, může růst i pod smrkem (ČS: EN)

Pojetí některých druhů se mění v průběhu doby a různí mezi jednotlivými autory.

Snímek pochází z nové lokality na Třeboňsku, ukazuje, že houba je schopná růst i za velkého sucha, což se ovšem odráží na jejím vzhledu i rozměrech Smile

Třeba někdo přidá fotku plodnic vyrostlých za vlhka pro srovnání.

Menší druh šupinkaté bedličky s kloboukem do 50 mm. Narozdíl od L. aspera má řidší lupeny, méně nápadný až nepatrný prsten a šupinkatý třeň. Také zápach po pestřeci není tak výrazný. Roste na výživnějších půdách.

Jeden ze dvou v ČR rostoucích zástupců rodu Bankera. Od bělozubu nafialovělého se liší ekologií, roste v mykorhize s borovicemi, bělozub nafialovělý se smrky. Plodnice jsou zprvu bělavé, poté se na klobouku objevuje hnědookrové (osmahlé) zbarvení. Dužnina voní po maggi a v KOH je neměnná. Povrch klobouku na sebe přichytává jehličí nebo mech, ale překážky kolem klobouku do plodnice nezarůstají (tím se liší od lošáčků a lošákovců).

Ekologie je podobná jako u ostatních vzácnějších lošákovitých rostoucích pod borovicemi - lošáku sivonohého, lošáčku statného a hrbolatky šedé. Tzn. oligotrofní písčité bory mimo oblasti ovlivněné kyselými dešti, případně - pokud je v podloží i nějaká alkalická příměs - se může objevit i v oblastech ovlivněných kyselým spadem.

Červený seznam: CR (kriticky ohrožený druh), navržený k zákonné ochraně.

Větší Telamonia s bělavě fialovými tóny. In natura jsem se s ním setkal poprvé, určil Martin Kříž. Druh nápadný výrazným pachem, který mi připomíná připálené brambory s česnekem. Roste hlavně ve smrčinách vyšších poloh, snad spíše na neutrálních až kyselejších půdách.

Menší štítovka rostoucí na dřevu listnáčů, často buku, případně i z opadu (v takovém případě spíše na méně kyselých půdách). Výrazná tmavšími odstíny a vystouplým síťkováním na klobouku, obzvlášť na vrcholu. Červený seznam: EN (ohrožený druh).

Štítovka síťnatá (Pluteus phlebophorus) má méně výrazné síťování (spíše zvrásnělý povrch) a teplejší barvy.

Koukám, že nemá samostatné téma (přesto je snímků tohoto druhu poměrně dost v tématu Sarcodon imbricatus - Lošák jelení, kde je avizovaný lošák jelení pravděpodobně jen ve třech příspěvcích). Lošák šupinatý roste pod borovicemi, především v přirozeně kyselých oligotrofních borech (vřes, brusinka, plavuně, borůvčí, lišejník...), zatímco lošák jelení roste ve smrčinách, s oblibou na nepříliš kyselých až vápencových půdách.

Červený seznam: VU (zranitelný druh).

Bělochoroš se žlutooranžovými odstíny a obvykle ovocně nakyslou vůní. Roste na dřevu nejrůznějších listnáčů. Donedávna velmi vzácný, uvedený v Červeném seznamu jako CR (kriticky ohrožený), v poslední době počet známých lokalit roste.

Houbičky v příloze jsou nanejvýš pravděpodobně helmovka koromilná (Mycena pseudocorticola) a helmovka korová (Mycena meliigena). Vypadají jako malinkaté lucerny podél lázeňské kolonády. Jejich kloboučky dosahují zhruba 2-4 mm v průměru. Vyrůstaji teď na konci léta v mechových porostech i mimo ně ve škvírách kůry listnáčů. Hlavně dubu, také břízy a vrby. Spíše od půl metru nad zemí výše. Zřídka na patě kmene, která bývá porostlá mechem nejčastěji. Údajně lépe se rozeznávají mladé plodnice. Helmovka koromilná je spíš stříbřitě modrošedá. Helmovka korová je více masově růžovohnědá. U starších plodnic se barevné rozdíly smývají. Pak zbývá jen mikroskop. Ale také zde se znaky překrývají. Jedná se o cheilocystidy, basidie a spóry. Snad existují ještě jakési terminální buňky v kortexu třeně. Ty by se měly u uvedených druhů lišit. Takové znaky však přesahují můj amatérský obzor. Pokud jde o fotografie. Samozřejmě že se dají pořídit tisíckrát lepší. Jen dělám reklamu dětské kameře Canon IXY digital PC1108. Tyto helmovky máme na stránkách Damyka už asi na třech místech.

Zajímavá houbička, rostoucí téměř výhradně na kapradině pérovníku pštrosím, konkrétně v dolní části již odumřelých řapíků listů.

Saprotrof na dřevu smrku, od podobné (ale drobnější, v průměru světlejší a vzácnější) plaménky drobnovýtrusé (Gymopilus bellulus) se liší většími výtrusy.

Gymnopilus picreus - 8-11 × 5-7 mí
Gymopilus bellulus - 4-6 x 3,0-4 mí

Reliktní bor na skalnatém podloží. Na lokalitě nalezen poprvé, ale dlouho očekáván Smile

kržatka špičatá = kořenatka špičatá

Jeden ze šesti druhů rodu Phaeocollybia / kořenatka, který se vyskytuje v České republice. Všechny rostou nejraději ve smrčinách, především takových, které nebyly příliš poškozené kyselými dešti a které jsou bohaté na ektomykorhizní druhy hub. Všechny se nápadně často vyskytují na místech, která jsou rozhraním staré a mladé smrčiny, mnohdy v okolí starých pařezů. Přesto by podle některých ukazatelů mělo jít o druhy mykorhizní. Všechny druhy mají podobný vzhled - tvoří nápadně hladké plodnice, za vlhka slizké, s válcovitým kořenujícím třeněm

Phaeocollybia lugubris - kržatka / kořenatka špičatá má poměrně nevhodné české jméno, protože ze všech šesti tuzemských druhů je nejméně špičatá, hrbolek na klobouku je často oblý. Ze všech šesti tvoří nejmohutnější plodnice s nejsilnějším třeněm. Rozměrově jsou variabilní, klobouk může mít v průměru 2-8 centimetrů, zbarvený je krémovookrově s nádechy do žluté, pleťové, hnědé... Nadzemní část třeně je válcovitá (vrchní část světlejší), podzemní může být přes 10 cm dlouhá, hluboce kořenuje a zužuje se. Aroma je výrazně ředkvové.

V Červeném seznamu je jako zranitelný druh (tj. nejníže ze všech šesti druhů), zároveň je nejhojnější. Uvádí se jako druh kyselých půd, ale znám i jednu lokalitu na vápenci (bohatou na vápnomilné mykorhizní houby).

Do 3-4 mm velká apothecia, okrově béžová, po obvodu jakoby vláknitá nebo potrhaná.

Rostly na holé půdě se začínajícím mechem. U lesní cesty štěrkované vápencem, pod smrky.

Spóry zhruba 17,8 x 10-11 mí, eliptické, někdy naznačeně elipticky-vřetenovité, povrch hladký. Bez kapek. Parafýzy rovné, na konci rozšířené asi až na 6,5 mí.

Zakládám nové téma. Houba uvedená v tématu Otidea leporina var. minor je podle mého názoru s ohledem na makro i mikro znaky Otidea tuomikoskii (což platí i pro Otidea leporina var. minor na myko.cz)

Otidea minor je druh makroskopicky blízký Otidea phlebophora, od nějž se liší méně zvrásnělými bázemi u některých plodnic zcela hladkými, trochu jiným odstínem žluté (méně sytým a teplejším).

Plodnice byly nalezeny na Českokrumlovsku na stinném svahu ve smrčině u lesní cesty lemované lískou, sem-tam břízou. Cesta asi byla kdysi štěrkovaná vápencem. Krom této houby na ní rostla Helvella confusa, Helvella ephippium, Helvella atra, Pulvinula convexella s. l., Tarzetta velata, Humaria hemisphaerica (od oka) a nedaleko i nějaké drobné černé pezizomycety s bradavčitými výtrusy, které zatím odolávají pokusům o určení.

Mikroznaky a pěkné fotografie mají třeba Italové.

Askomycet rostoucí na spáleništích a jednorázových ohništích. Tvoří drobnější okrouhlé plodnice, které jsou barevně variabilní a v pozdějším stádiu vývoje vcelku nenápadné. Mohou být olivově žluté, žlutohnědé, hnědé a hnědofialové. Rouško (thecium) v dospělosti kryjí tmavé tečky, které jsou patrné spíš pod lupou nebo v detailu.
Pozná se mikroskopicky podle cca 20mí dlouhých eliptických spór, které jsou v Melzerově činidle nápadně hnědé a bradavčité. Podle Lucky Zíbarové na spáleništích roste také drobnější Ascobolus pusillus s kratšími spórami.
Snímek pochází z méně než rok starého jednorázového ohniště, kde byly pálené větve listnáčů a kde společně s hovníkem začíná i nějaká spálenitka, kterou zatím nemám dourčenou.

Můj postesk z roku 2014 je už od loňska minulostí. Loni jsem totiž objevil novou lokalitu, kde tenhle hřib roste.
17.9.2017 - 3 plodnice
17.6.2018 - zatím jedna plodnice, tatáž lokalita, ale 100 metrů od loňského místa.

Škrábanec do rourek okamžitě zmodrá, po chvilce téměř zčerná. Na obou místech roste hřib dřevožijný téměř v kořenových nábězích modřínů, ve vzdálenosti asi metr od plodnic hnědáka Schweinitzova. 2017 - u paty obřího modřínu, 2018 - u paty (pravděpodobně) modřínového pařezu.

Jeden z mála druhů chřapáčů, kterému letos nevadilo čekat na vláhu. Nová lokalita na Českokrumlovsku.

Další druh spálenitky. Tato rostla na lesním spáleništi po jehličnanech asi šest týdnů od ohně. Elipsovitě vřetenovité výtrusy 16-21 x 8,5-9. Všiml jsem si, že co klíč, to jiné údaje o chlupech. Domnívám se, že důvodem bude to, že chlupy na obvodu apothecia jsou krátké a zakončené široce (proto někde údaje o průměrnu až 20 mí), kdežto na ploše excipula jsou dlouhé a užší (proto jinde údaje do 10 mí). Tvar spór a mikroznaky vcelku dobře odpovídají tomuto a tomuto.

Jak již bylo výše uvedeno, tato xanthoidní forma kováře vždy potěší. Na lokalitě byl nalezen poprvé. Většinou tam roste jen B. reticulatus a klasický N. luridiformis. Jde o starou bučinu svažující se k potoku s vtroušenou břízou a smrkem.

Jedna z oranžových mističek, která může růst na půdě (krom spálenišť, odkud byla popsána). Na půdě se lze setkat s alespoň šesti druhy, z nichž většinu je třeba mikroskopovat, krom prvního mají plodnice přes 5 mm velké:

Melastiza flavorubens - málé plodnice (2-4 mm) i výtrusy (15-17 x 7-8)
Melastiza latispora - malé síťnaté výtrusy (12-16 x 9-11)
Melastiza scotica - velké výtrusy (23-28 x 13-14)
Melastiza asperula - bradavčité výtrusy 17-21 x 8-10,5, špičaté chlupy
Melastiza cornubiensis / chateri - síťnaté výtrusy 17-19 x 9-11, oblé chlupy
Melastiza carbonicola - velmi vysoce síťnaté výtrusy 14,5-18 x 7-10, oblé chlupy

Výrůstky na výtrusech dosahují kolem 3 mikronů, zvlášť poblíž vrcholů. Plodničky mají kolem centimetru.

Trochu atypický nález z borového opadu.

Z větvičky ležící na hrázi s duby. Dubová ale asi nebude, možná zavlečená z jiné části hráze, kde jsou i další dřeviny. Mikroskopováno (makroskopicky údajně stejná P. borealis má kratší a hlavně užší výtrusy).

Rod Anthracobia je převážně antrakofilní, roste na spáleništích a ohništích relativně brzo po ohni. V literatuře se uvádí asi šest zástupců tohoto rodu, které se vyskytují nebo by se mohly vyskytovat na našem území (celkově jich je z Evropy popsaných více, ale nemám tušení, jestli jde o dobré druhy nebo jestli vůbec ve střední Evropě rostou). Těch šest je:

Anthracobia macrocystis - spálenitka ohništní neboli krátkochlupá
Anthracobia maurilabra - spálenitka
Anthracobia melaloma - spálenitka uhelná
Anthracobia subatra - spálenitka černavá
Anthracobia tristis - spálenitka
Anthracobia uncinata - spálenitka

A. subatra má černé plodnice, takže zůstává pět žlutooranžových druhů. A. uncinata má jako jediná zakroucené parafýzy a ještě malé spóry (10-12x5-5,5). Zbývají čtyři. Z nich má nejmenší spóry (14-17x7-9,5) A. melaloma (mikro např. zde). Zbývají tři, z nichž všechny mají spóry v průměru kolem 18-19 dlouhé. A. tristis má oproti ostatním válcovitější spóry, méně vyklenuté (snímek např. zde - klik na oranžové tlačítko). Pro rozlišení zbývajících dvou už velikost a tvar výtrusů nepomůže, klíčové mají být chlupy na povrchu (vnější straně excipula) a okrajích. A. macrocystis má mít chlupy krátké, tlusté, nenápadné a při zasychání kolabující (40-60x5-20, mikro např. zde). A. maurilabra má mít chlupy dlouhé, tenčí, silnostěnné a vytrvávající i u exsikátových položek (40-120x3-10, mikro zde).

Plodnice na fotkách mi vycházejí na A. tristis, která nemá české jméno. V překladu by to byla spálenitka smutná. Plodničky, které jsem našel v parku v díře po vypáleném pařezu loni padlého listnáče, ale působily vcelku vesele.

Květnový ryzec a ještě navíc pásovaný si neodpustím. Nalezl Jirka Janda na hrázi malého rybníčku při společné vycházce po jarních mykologických krásách Vodňanska.

Penízovky skupiny Gymnopus dryophilus (Penízovka dubová), Gymnopus aquosus (Penízovka vodnatá) a Gymnopus ocior (Penízovka hnědá) se od sebe nesnadno rozlišují. Kloboučky všech tří druhů mají hygrofánní povahu. Vysycháním se stávají výrazně světlé (Obr.1). Jako typický znak pro aquosus se uvádí nápadné rozšíření dolní části třeně (Obr.2). Nález je z dubového porostu prakticky bez trávy.

Na stránkách DAMyko najdeme tento druh pod několika českými jmény: penízovka hnědá, penízovka rýhovaná, penízovka srostlá a penízovka žlutolupenná. Plodnice jsou zbarvením klobouku dost variabilní. Ani determinace mikroskopem nemusí být (bez potřebných zkušeností) jednoznačná. Nález pochází z řídkého porostu s dubem, vrbou, břízou, atd.

Další nová lokalita - zasychající plodnice na mrtvých osikách (stojících a zakleslých) v širším okolí rybníku Bezdrev.

Pro zajímavost menší rekapitulace:

V české literatuře ji nejspíš poprvé uvádí Pilát ve své monografii Hlíva (Atlas hub Evropských) z roku 1935, kde ale zmiňuje jen dvě zahraniční lokality a houbu uvádí jako "Druh v Evropě nesmírně vzácný". První nález z území republiky, konkrétně z Moravy, pochází z roku 1943 (leg. A. Procházka, Tetčice u Rosic) a publikoval jej F. Šmarda v roce 1944. Na tomto nálezu je zajímavé, že substrát byl původně určen jako dub, ale podle kousku dřeva na exsikátu údaj opravil E. Opravil na topol. Další nálezy, konkrétně z Moravy a Slovenska, publikovali v České mykologii (1965 / č. 1) Kotlaba s Pouzarem. Řadili ji tehdy "k nejvzácnějším hlívám - a to nejen u nás". V Čechách byla hlíva čepičkatá nalezena poprvé až v 90. letech 20. století (několik lokalit ve východních Čechách, viz ČS). V jižních Čechách ji nalezl 2017 V. Pravda. Letos (2018) přibyly další tři lokality... Vzhledem k tomu, že jsem teď viděl několik osikových kmenů, o které s "pere" hlíva čepičkatá s outkovkou Trogovou a vypadá to, že hlíva dokonce vítězí, bych se nedivil, pokud by se vůbec nedostala do příštího červeného seznamu.

Není jich tolik co loni, ale i v tom letošním suchu vyrazily na obvyklých místech.

Navíc tyhle se z kola hledají dobře Smile

V ČR roste několik druhů rodu Byssonectria, přinejmenším Byssonectria terrestris a Byssonectria fusispora. Některá literatura je dříve uváděla jako dva samostatné druhy, jiná je synonymizovala. Podle srovnávacích studií obou a následných biomolekulárních analýz jde skutečně o dva samostatné druhy.

S tím se veze několik problémů:

Pro oba se používá shodné české jméno oranžovka vřetenovýtrusá.
Oba jsou podobné.

Různá literatura uvádí různé způsoby rozlišení - podle substrátu, podle rozměrů spór, podle tukových kapek, podle subikula aj. Jiné články zase tvrdí, že se oba mohou sejít na stejném substrátu, oba mohou mít výtrusy podobně velké, oba mohou mít tukové kapky vyvinuté podobně, mohutnost subikula závisí spíš na substrátu než na druhu ap. Existuje ale jeden znak, který je dost stabilní a na první pohled odlišný: Živé parafýzy mikroskopované ve vodě.

Byssonectria fusispora - parafýzy prakticky rovné, živě cihlové (intenzivně červenooranžové)
Byssonectria terrestris - parafýzy na konci zahnuté (skoro jako hůl), jasně oranžové bez cihlových nebo červených tónů, světlejší

Makroskopicky jsou pak i plodnice zbarveny v průměru spíše žlutooranžově oproti spíše oranžovočerveným, ale to se týká průměru, ne krajních forem. Pak se ještě uvádí, že B. fusispora má plodnice hlubší, více hrnečkovité. Osobně si myslím, že vlákno Byssonectria fusispora je mixem obou druhů. Na snímku je mikroskopovaná B. terrestris.

Po letech marného hledání v mém okolí jsem dostal tip na ohnivce černé přímo v katastru města. A byly tam v nemalém množství, rostly na vysekaném šípkovém křoví.

Dnes poměrně velká skupina zcela čerstvých plodnic, které jsem si určil jako tento druh. Na okraji frekventované cesty pod - odhaduji - osikami. Znatelně mohutnější než kržatky, které rostly hned vedle.

Ciborie rostoucí na lískových jehnědách. Ciboria coryli a Ciboria amentacea. Jednoznačně se dají odlišit mikroskopicky, podle velikosti výtrusů.

C. coryli - (9,5) 13-19 x 6-8 um (dnes jsem naměřil 14-16 x 6,7-7,3 um)
C. amentacea - (7,5) 8-11 x 5-6 um

Ještě taková drobnost. C. coryli roste o něco dříve než C. amentacea. Nacházím ji v období od konce prosince do února, kdežto C. amentacea roste od konce ledna do března. Vše záleží jak dlouhá a tuhá je zima. Dále C. coryli má taky o něco málo tlustší a tmavší plodničky a neroste jich tolik pospolu. Naopak C. amentacea nemá tak masité plodničky, jsou o krapet světlejší a je jich vždy pod lískou jak naseto. Někdy je okraj plodniček lehce pýřitý. Přeji dobré nálezy. Pro ukázku jsem zařadil fota obou druhů

Vzácný druh horských až podhorských smrčin a jedlin. Preferuje lokality nepoškozené kyselými dešti, nebo s alkalickým podložím. V encyklopediích a na internetu jsou většinou uváděné snímky mladých plodnic, které bývají sytě oranžovožlutě zbarvené, ale vzrostlejší plodnice jsou evidentně takto bledší. Od mnoha (ale ne všech) podobných druhů je odlišuje růst po jehličnany a větší výtrusy (10-15 x 4-6 mí. V Červeném seznamu jako CR. Za určení děkuji O. Jindřichovi.

= Ramaria pallidosaponaria - kuřátka zrosolovatělá = bledoslizká. Jde o (až sírově) žlutý druh kuřátek, která rostou ve smrčinách (buďto na lokalitách, které příliš nepoškodily kyselé deště, nebo tam, kde je alespoň mírně alkalické podloží), případně pod buky. Tyto jsou ze smrčiny s vytroušenou borovicí. V Červeném seznamu jako R. lutea v kategorii DD. Určil J. Burel, potvrdil O. Jindřich, oběma děkuji.

Tento blízce příbuzný druh hnojníku inkoustovému se objevil v nábězích velkého pařezu javoru mléč. Rostl na otevřeném stanovišti v parku v centru města. Za určení děkuji M. Beranovi.

Dlouho tu žádná nebyla. Několik desítek plodnic na lokalitě v českém středohoří.

Po několika letech na stejné lokalitě jedna plodnice

Občasný výskyt v jehličnatém (zejména smrkovém) lese v okolí Kladna.

Předchozí plodnice odhadnuta na fb L. Zíbarovou jako tento druh (tj. závojenka buřičská) a po prohledání dostupných informací si troufám to sem dát takhle přímo.
Pokud je určení chybné nebo nedostatečné, tak prosím přesunout nebo smazat.

Ve smrčinách rostoucí ouško s okrově zbarvenou vnitřní plochou plodnice. Oproti o. zaječímu je vnější část výrazněji zrnitější, starší plodnice na okrajích hnědnou. Plodnice většinou štíhlé, rostoucí většinou pospolu ale i jednotlivě, na výšku do 4cm. Bohužel lokalita už zaniká, dochází k plošné těžbě.

Dnes v okolí Kladna - jehličnatý les, skupina asi 6 plodnic.

Jedna u pařezu tedy lépe fotitelná.

Středně velká příjemně oranžová voskovka. Povrch není slizký, spíše suchý, třeň je zbarvený žlutooranžově, lupeny postupně dostávají žlutavý až oranžový odstín a jsou široce přirostlé ke třeni. Střed klobouku není průsvitný jako u leckterých žlutavých až oranžových druhů (v. vosková, slizonohá, citronová, mírná...). Okraj klobouku bývá u dospělých plodnic trochu nepravidelný, více či méně "okousaný" (dobře viditelné tady). Za čerstva, ale někdy až při zasychání, vydává zvláštní nasládlou vůni.

Jak je to s její vzácností, nedokážu posoudit. Co se jižních Čech týče, je jedna lokalita uvedena v Červeném seznamu, dvě se našly letos, ale nevybavuju si, že by za předchozích pět let někdo mluvil o jiném jihočeském nálezu. Někteří mykologové ji ale za nijak extra vzácnou nepovažují, takže patrně kdesi roste ve větší míře. Červený seznam: CR.

Plodnice pocházejí z vlhké sekané mechaté louky mezi lesem a rašeliništěm poblíž rybníka. Zmíněný druhý letošní jihočeský nález pochází ze Šumavy ze svažité lesem stíněné SZ orientované louky ve více než 800 m n. m.

Přidávám pár fotek káčovky lemované, kterou jsem našel na zakleslých větvích třešně na hrázi rybníku s duby. Plodnice na prvním snímku vypadaly obvykle, ale na jedné větvi (2. a 3. snímek) se lišily, neprorážely kůru jednotlivě, ale ve skupinách, byly spíše podlouhlé a mladší z nich měly okraj trochu podobný jako káčovka jeřábová. Výtrusy ale mají stejné, široce elipsovité, skoro kulaté, na pólech oblé, nezašpičatělé, takže by to všechno měla být káčovka lemovaná. Zajímavé bylo to, že dužnina z těch protáhlých plodnic mi přebarvila kresylovou modř metachromaticky (fialově), kdežto dužnina z klasických plodnic ne (zůstala modrá). Předpokládám, že jde o důsledek stáří plodnic, které už byly vyluhované.

Oválná nebo plus mínus kulatá stromata jen s nepatrně zvýšeným okrajem. Často bývají lemovaná srolovanými nebo odloupnutými kousky kůry, kterou houba protrhává. Roste na mrtvých větvích a kmíncích střemchy obecné, především pokud jsou zakleslé. Další podobné druhy lze odlišit podle substrátu (Biscogniauxia simplicior - řešetlák, Biscogniauxia repanda - jeřáb aj., Biscogniauxia nummularia - buk) nebo tvaru (Biscogniauxia marginata). Vzácnější druh, první nález z ČR byl publikovaný až v době vydání Červeného seznamu.

U Kladna přímo na cyklostezce. Zatím je nikdo nepřejel.

I když se uvádí jako běžná, já ji nijak často nepotkávám.

Voskovka vosková se pozná podle téměř jednolitě zbarvených plodnic, které jsou po většinu doby růstu žluté, jen někdy v mládí naoranžovělé. Oproti trochu podobné voskovce slizonohé se liší menší průsvitoností klobouku, trochu statnějším třeněm bez slizu, menším podílem oranžových tónů, méně prosvítavými lupeny (u voskovky slizonohé navíc často prosvítají i trochu odlišnou barvou - třeba mírně oranžově oproti žlutému klobouku) a mírně sbíhavými lupeny. Okraj klobouku je trochu zoubkatý. Voskovka citronová je proti ní celkově slizká, v průměru větší a nemá sbíhavé lupeny. Červený seznam: DD.

Letos se na jihu daří voskovkám, ale červeným se dlouho nechtělo.

Letošní z rekultivace po lomové lokalitě Medard Libík pod modříny.

Taky jsem na jednu pěkně vybarvenou teď narazil. Rostla rovněž na pařezu břízy na rekultivacích EPRU.

Středně velká až velká světle zbarvená voskovka. Celkově bělavé zbarvení s šedavým, hnědavým nebo pleťovým přelivem na klobouku. Tvar klobouku je kuželovitý, lupeny nesbíhají. Během růstu se klobouk postupně rozprostírá a má tendenci se od okrajů roztrhnout. Někdy může vykazovat mírnou tendenci k červenání dužniny. Zvlášť starší plodnice vykazují aroma trochu připomínající starý hadr. Údaje v literatuře o preferenci vápencového podloží neodpovídá mojí zkušenosti ze dvou kyselých lokalit. Červený seznam: CR.

Jak ji odlišit od jiných bělavých voskovek:

voskovka panenská - menší, sbíhavé lupeny, klobouk nikdy není kuželovitý
voskovka Berkeleyova - sbíhavé lupeny, klobouk nikdy není kuželovitý

Jak ji odlišit od červenajících voskovek:

voskovka ovčí - tmavohnědé plodnice s šupinkatým kloboukem, který je zprvu zvoncovitý, později rozprostřený, není typicky kuželovitý, výraznější tendence k červenání
voskovka nepříjemná (červenající) - středně hnědé plodnice, klobouk v mládí spíš zvoncovitý než kuželovitý, pak rozprostřený, výraznější kontrast mezi barvou lupenů a klobouku, při rozprostírání se klobouk příliš netrhá, třeň tmavší

Pokud si do Google-obrázků zadáte vyhledat Hygrocybe ingrata, je mezi nimi několik obrázků špatně určených plodnic Hygrocybe fornicata.

Ryzec rostoucí na vlhkých až zamokřených stanovištích pod olšemi. Význačný masově růžovým až lilákovým kloboukem a třeněm s krémově oranžovým nádechem. Podobný ryzec osténkatý (Lactarius spinosulus) má na okraji klobouku výraznější chloupky a roste na podobných stanovištích, ale pod břízami. Červený seznam: EN.

Konečně jsem se dostal po delší době do lesa a byl jsem nadšen, několik druhů jsem viděl poprvé, mezi nimi tento korálovec. Trochu nestandartně rostl na padlém kmeni letitého buku, v acidofilní bučině.

Přestože z lokality výše je známá H. virginea, nedalo mi to a velké plodnice, které jsou na snímku, jsem zmikroskopoval a H. virginea to není, jde o H. berkeleyi, také někdy označovanou jako H. pratensis var. pallida.

Existují různé diskuse i názory mykologů na to, zda se jedná o samostatný druh, nebo jen albinotickou varietu voskovky luční. Zkusil jsem hledat, zda byly publikované výsledky sekvenací. Našel jsem jen toto. Za předpokladu, že byly sekvenované houby určené správně (a že ty výsledky chápu správně), by skutečně mělo jít o samostatný druh, nikoli varietu H. pratensis. Správné jméno by pak bylo Hygrocybe berkeleyi.

To by docela sedělo i na chování této houby z jedné lokality, kde jsem našel staré velké plodnice H. berkeleyi, zatímco malinké H. pratensis teprve vyrážely ze země. Ještě jeden poznatek: Nikde jsem na to nenarazil, ale u některých plodnic, zvlášť těch mohutnějších, byly báze třeňů za cítit kumarinem, některé až karbolově.

Přidávám ještě pár fotek H. berkeleyi, která teď roste všude, kam zavítám. Tentokrát už vše mikroskopováno (u H. berkelley by většina výtrusů měla být pod 6,5 mí, u H. virginea většina přes 6,5 mí). Smile

Díky. Vlastně za to trochu můžu sám - když jsem to místo před dvěma týdny objevil a plodnice ještě byly mladší (a výrazně menší, nezkadeřené), dvě jsem odnesl na zkoušku, zda by šly lyofilizovat a uchovat jako exponát. Tehdy vypadaly takto. Pokud by tam zůstaly, současný tvar by byl jiný Smile

Okraje luk zastíněné lesem, na více místech. Všechny plodnice měly podobné rozměry, viz listy kontryhelu vlevo dole.

Dvojník štítovky jelení, oproti které roste spíše na jehličnanech. Dále se liší absencí pachu po starých bramborách a mikroskopicky přezkami na přehrádkách hyf.

Ano musím souhlasit ohledně místa výskytu. Tyhle jsou z rekultivací SD.

Vzácnější druh větší holubinky, barevně dost variabilní. Tento druh nacházím každoročně, ale pouze na jediné lokalitě. Roste na jílovité lesní cestě v borovém vzrostlém lese se smrkem. Typickým znakem pro tento druh jsou rezavějící skvrny na třeni po poškození a při dotyku, jako i rychlá rezavá až hnědočervená reakce KOH na bázi třeně. Uvedena v Červeném seznamu v kategorii NT (téměř ohrožený druh).

Tento druh znám z mokřiny pod hrází rybníka (duby, vrby, osiky), z mechatého trávníku s voskovkami (opodál mladý buk a vzrostlá osika) a na snímku je z naplaveného písku u lesní cesty (smrk, dub, lípa). Zdá se, že se jí daří všude, kde je dočasně hodně vlhko.

Po osmi letech lokalita stále plodí

Dnes obzvláště krásné plodnice...

Světlá travnatá dubina v lesoparku, společně s velkým množstvím holubinky slanečkové. Humózní půda.

Někdy je uváděná jako varieta, jindy jako samostatný druh. Jde o voskovku s plus mínus kuželovitým kloboukem, vláknitým a neslizkým povrchem klobouku i třeně. U starších plodnic se klobouk rozprostírá a často trhá, takže kuželovitost není patrná.

Oproti voskovce kuželovité nemodrá / nečerná, oproti voskovce stálé má (var.) Konrádova kratší a širší (téměř kulovité) výtrusy.

S ekologií je to složitější. Uvádí se na chudých trávnících. Voskovku stálou znám z téměř holého vápence s porostem řebříčku a mateřídoušky. Tuto znám ze dvou nepříliš vzdálených míst - obojí jsou trávníky na bohaté půdě, navíc patrně s vyšším obsahem dusíku (pampelišky). Jedno místo, odkud jsou fotky, je v zástinu skupiny habrů, druhé je pod řídkými vzrostlými jasany. Nejmladší byly červené až oranžovočervené, středně velké oranžové, starší žluté a nejstarší, které vykukovaly z trávy, téměř vybělené.

Červený seznam: DD.

Sekaný mechatý trávník na severním svahu, částečně zastíněný skupinou dubů. Tento druh jsem viděl prvně, ale je možné, že je z této lokality známý.

Vzácná penízovka nalezena na mulčovací kůře mezi keři Eonymus, tvořícími živý plot mezi chodníkem a trávníkem. Místo se nachází ve městě, na frekventované křižovatce, proto ty odpadky a igelity Confused

Letos se objevila znovu na stejném místě. Pro úplnost přikládám i jednu fotku z loňska.

Rozcestí lesních cest nedaleko rybníka, dub, borovice, smrk, rostlo tam několik pestřeců, pesterců, pestrců či pestřců a na jedné ze skupinek začínaly.

Hráz rybníku pod duby.

Plus mínus oranžově zbarvená voskovka s tmavými šupinkami na klobouku a sbíhavými lupeny. Roste obvykle v rašeliníku na otevřených stanovištích. Plodnice pocházejí z rašelinné loučky v lese. Podobná voskovka liškovitá (Hygrocybe cantharellus), která má i podobnou ekologii, nemá šupinky tmavé, ale zhruba v odstínech klobouku. Voskovka tmavošupinkatá (Hygrocybe turunda) by se měla lišit ekologií a růst spíš na sušších stanovištích (trávníky, kraje cest).

Červený seznam: EN (ohrožený druh).

V borových lesích kolem Mácháče snad nejčastější houba. Je jich tam mnoho mnoho.

Loni to z různých důvodů nevyšlo, ale letos už jsem nezaváhal. Kolem vysoká mechatá smrčina, cca 700 mnm. Byly v dobré formě a ani nedávné vysekání škarpy jim neublížilo.

Jedna z trojice plodnic, která se zřejmě zkoušela maskovat za kuřátka lososová. Městský park, v trávníku, mrtvé kořeny listnáče, snad jasanu.

K mé radosti letos na stejném místě vyrostlo 9 plodnic.