DAMyko - Noviny : houby, houbaření, mykologie, diskuse, spolupráce, chat, recepty, atlas hub

Tak tedy : ?Krajinu dětství prý každý nosí v sobě?. Nikdo by neměl být výjimkou a také není! Rozdíl je pouze v tom, co člověk za krajinu svého dětství pojme. Řadě lidí vykvete na toto téma vzpomínka na svou otčinu, někteří nostalgicky zavzpomínají na babiččin dvorek se slepicemi. Já patřil dlouho ke skupině lidí, kteří nad touto otázkou tápou, dnes už ale vím, že krajinou mého dětství je ?, ale proč vyložit karty hned v prvním odstavci?

Mé vyrůstání bylo od dětství spojeno s obrovským množstvím různých vjemů. Odmalička jsem měl silnou vazbu na přírodu a plně jsem využíval obrovský potenciál venkovského kluka z úzce vyhraněným zájmem. Rodiče nešťastně přihlíželi, jak domem prolétali mladí vrabci, po schodech z patra k venkovním dveřím putovaly žáby, které čerstvě nabyly svobodu odsunutím krycího skla z terárií, brouci a jiný hmyz se velmi efektně vyjímali na záclonách a jednou jsem dokonce lovil zmiji, která se po opuštění ubikace hřála na zářivkovém tělese nad akváriem. Více, či méně mi to zůstalo.

Jedna záliba ale stále vyplňuje podstatnou sféru mého zájmu a mohu jen konstatovat, že se stále prohlubuje. Je to houbaření. Nikoliv mykologie, ale houbaření se vším všudy, tedy i se studiem mykologie. Tento obrat musím trochu uvést na pravou míru. Mám řadu zálib, jak jsem již podotknul, ale ty jsou jaksi vědecké, totiž vedou k poznání, které je dále uplatnitelné pouze v rozšíření znalostí. Tím to nijak nedeklasuji, jen přesouvám na kolej, která vede jinam.

Houby se učím poznávat z mnohem praktičtějších důvodů. Houba je hlavně potravou těla, a myslím, že pokud jde člověk s košíkem do lesa, jednoduše neodolal atavistickým sběračským pudům. Všichni jsme fascinováni tím, že můžeme prostě někam ven do přírody jít, něco sebrat a zužitkovat. Dnes je to jen ?nepodstatným duševním dědictvím po předcích? dříve tato možnost představovala přežití. Jestliže někdo tuto fascinaci popírá, neví, co vlastně činí a až se tento pocit vytratí opravdu, ztratíme veškerou úctu k přírodě a staneme se mrtvými. Duševně mrtvými, protože zpřetrháme vazby, které máme po předcích.

Milý čtenáři, neodsuzuj můj pragmatismus čišící z předchozího odstavce, houba je pro mě sice předmětem gastronomického využití, ale také potravou duše. Houby jsou krásné, bizardní, zajímavé a leckdy také obludné. Díky nim se konečně můžu přímo postavit otázce na krajinu mého dětství. Velkým houbařem byl totiž můj velký vzor, strýc z druhého kolene, jenž mě zasvětil do přírody. Zanícenost pro ni je sice asi dědičná, ale poměrně vzácná. I ve velké rodině se objeví s velmi nízkou pravděpodobností tak, aby se dva její nositelé potkali v jednom časovém období. Já takové štěstí měl.

Můj prastrýc byl kován svou introvertní povahou a již záhy po opuštění dětské postýlky, stejně jako já, vyrazil do stínu stromů. Postupně se stal nimrodem, lesníkem a houbařem. Mé štěstí bylo v tom, že jsem díky němu nemusel začínat, takříkajíc, od píky, ale mohl jsem navázat na to, co už znal on. Lesy a končiny, které jsme společně, já s vyvalenýma očima, on s laskavými vějířky vrásek kolem očí a stálým trpělivým úsměvem, se kterým mi vše vysvětloval, prošli, jsou silně vryté do mého podvědomí. Učil mě sbírat jedlé houby a o jiných, jedovatých mi vyprávěl tak, že jsem překonal předpojatost pramenící z výchovy společností a naučil jsem se je milovat také. Od těch dob vím, že by mě kopnutí do muchomůrky bolelo a vědomě bych to neudělal. Naučil jsem se přírodu dýchat a naučil jsem se závislosti na ní.

Ty lesy dávno zanikly, strýc už také není ? Nedávno jsem ale začal Krušné hory, ano, ony jsou krajinou mého dětství, a kdybych to napsal hned v prvním odstavci, ani bych si neuvědomil, jak málo podstatné to pro někoho cizího může být, objevovat znovu a intenzivněji, než kdysi. Krušné hory žijí, a ačkoliv zanikly smrkové lesy, hory nepřestaly pravděpodobně žít nikdy. Začal jsem zde s botanikou a entomologií, ale rychle jsem si uvědomil, že zde rostou houby. V mladých průkopnických lesích z břízek, jeřábů a modřínů. Houbařina zde má význam až tak v červnu, když začnou nesměle vykukovat první hnědé a bílé hlavičky kozáků. Pak přijdou prázdniny, kdy hory ožijí nájezdy cyklistů, ale hlouběji v lesích je klid. Pak se léto zlomí přes svou druhou třetinu, les trochu osiří, ale jen naoko. Jen co dokáže člověk posoudit svou sebestředností. Přírodě je stejně nejlépe bez něj a tiše rodí své neocenitelné dary k obecnému zužitkování zvěří nebo jako potvrzení věčné pomíjivosti v jejich samovolném zániku. Ještě pozdě na podzim se zde sbírají při prvních mrazících ledem pokryté klouzky (nic jim není, jen jejich klobouky jsou potažené ledovou krustou), které vypadalí tajemně sklovitě, jako dílo uměleckého skláře. Rostou zde také obrovské křemenáče, na kterých by se snad dalo i sedět a ve zbytcích smrkového lesa, který v některých dolinách stále přetrvává (a těch dolin není právě málo!), roste spousta hřibů. Zvláště nedávno mě jeden docela půvabně překvapil, když jsem nakoukl do dutiny pařezu, pomníku těch dávných hvozdů a tam, popíraje zemskou přitažlivost, rostl. Chvíli jsem se jen tak kochal a pak jsem si vzpomněl na usměvavé oči mého strejdy. Právě pro tyto vzpomínky je to má srdeční krajina.

Tak co, strejdo, máš s sebou košík a nůž? A rostou?