Obsah fóra DAMyko
Domov Amatérských Mykologů


Houbařská latinaZaslal: Martin Chochel @ so 04. února 2006 13:52 
Houbařská latina je krásná záležitost. Stejně jako rybář, i houbař dokáže o svých úlovcích básnit tak dlouho, až svým zprostředkovaným vizím začne věřit. A víra ve sny je silou, která člověka žene do nové chuti k životu a zájmu o něj. Houbařská latina může být také strašně záludnou pastí, jestliže zahraje na strunu závisti a chamtivosti. Houbařská latina se pak může stát i hroznou zbraní k polepšení závistivce.

Ale od začátku: byl hezký začátek podzimu, v létě, které mu předcházelo, ani příliš nepršelo, ani příliš nepražilo sluníčko, lesy se občas tetelily horkým vzduchem, občas se halily do oparu po dešti ? Prostě počasí akorát, aby se podhoubí mělo dobře.

V tomto období snad každý čekal na ten správný signál. Už rostou? Nebyl jsi v lese? Tak co? Otázky často opakované a často odrážené univerzálními odpověďmi typu: Jak kde ? Celkem to jde, holubinky jedou (nutný nemotivující dodatek o houbách, které jsou pro většinu lidí prašivkami), a tak dále, a ta dále. Houby opravdu vcelku rostly a profláklo se to teprve, když z mého košíku trčely dva krásné dubáky, které některé ze zvědavých očí zahlédlo. A bylo to.

Ono naučit se sbírat holubinky a jiné méně sbírané lupenaté houby je velkou výhodou, ale pokud na to člověk není zvyklý odmalička (můj strýc, velký učitel přírody mě vláčel většinou lesy, kde rostly hlavně houby hřibovité, což vedlo přece jen k určitému omezení), stejně mu na košíku plném krásných holubinek něco vadí. Nevím, kolik houbařů takový pocit zná, ale je to asi časté. Zkrátka a prostě, hřib je hřib a proto vládne silou magnetickou a magickou. Bez skrupulí zaslepuje mysl a zotročuje houbařského ducha.

Tak i tehdy se profláklo, že už rostou a v mém krásném údolíčku řeky Ploučnice, po všech stranách sevřeném prstencem kopců v bukovém hávu zavládlo houbařské šílenství. Velké lesy se nevysbírají, ale takové malé údolí, kde se dá dohlédnout z jednoho konce na druhý a také na tuto vzdálenost počítat stromy, údolíčko, v jehož srdci se choulí vesnice plná lidí, kteří jsou dosud podvědomě spjati s přírodou ? v takovém případě je zle. A bylo. Hřiby, i jinak velmi vzácné, zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, babky nestačily ani popraskat a kozáci a křemenáči ? škoda slov. Ale i v takovém lese jsem nasbíral svůj košík holubinek. A vážil jsem si toho? No, dnes už ano, ale tenkrát mě špinavá konkurence babiček a strýců s košíky tak štvala, že jsem vymyslel lest.Ve vhodném okamžiku jsem rozšířil fámu, že na protějším kopci rostou hřiby jako telata a čekal jsem na výsledek.

Oni tam ty hřiby rostou, pravda, ale jen na začátku sezóny, kdy je vlhko. Jinak je z celého mého údolíčka tento svah nejsušší a pro hříbky se šplhá do velmi prudkých strání. Po první vlně zde přijde útlum, který trvá zas až do první vlny příštího roku, tedy vlny obecně houbové, kterých je jinde, jak známo od dvou do tří a někdy přichází i trvalé vlnobití.

Světe div se, po dvou dnech jsem potkal jednoho staršího pána, kterak si to štráduje s košíkem nacpaným bochánky chleba. Tedy, ono to ty patky opravdu připomínalo, ale údiv byl neskrývatelný, když se chléb změnil v krásné dubáky. Druhý den nějaká babička nesla košík brambor, tedy mladých hříbků, třetí den jsem už žádná přirovnání nehledal a po týdnu, kdy každý den přinesl nový šok v podobě procházejícího úspěšného houbaře ve mně závist společně s vášní houbaře vykvasila v něco nepříčetného, nepodchytitelného.

Vyrazil jsem.

Ten den jsem neplnil košík holubinkami, ani ničím jiným. Hnal jsem se po hřibech a měl klapky na očích. Nahoru, dolů, nahoru, do strany, dolů?. Nachodil jsem cik cak asi 20 kilometrů, jazyk, obrazně řečeno, až na vestě.

Nemůžu říci, že jsem nic nenašel, ale ty dva hříbky, které se otloukaly o stěny košíku za tu námahu nestály ?. vlastně ano, přišel jsem na to, že houbař potřebuje ke košíku, noži a případně atlasu také velkou pokoru. Naučil jsem se jí, ikdyž to nepřišlo hned. Ale, a je to jako v pohádce, od těch dob se se svými hřibovými fleky tak moc netajím. Jsem hrdý na své holubinkové košíky, kterým jsem tak křivdil a jsem rád, že jsou.

Co ještě dodat k úplné pravdivosti příběhu? Ten děda nesl opravdu hřiby, ale přivezl si je od někudy vlakem. Ta babka nesla opravdu brambory a dále to asi byla taška s nákupem. Ti dva hříbci skončili v kompostu, protože byli totálně červaví?.
Závist je strašná věc, a když se spojí s houbařskou latinou, přesvědčíte každý sám sebe o věcech, nad kterými se až tají dech.